Josefe, když se ohlédnete na své profesní začátky ve financích – co Vás tehdy nejvíc motivovalo vydat se právě tímto směrem?
Byl jsem mladý a lákalo mě to, co většinu lidí v tom věku – vlastní bydlení, dům, auto a další materiální potřeby. Nebyl jsem výjimkou, takže všechno, co jsem vyjmenoval, byla i moje tehdejší motivace. Chtěl jsem zajistit sebe a rodinu. Po dosažení těchto věcí jsem si ale čím dál víc uvědomoval, že to, co mě skutečně motivuje, je obrovská svoboda v našem oboru. Vlastně i ty původní cíle byly se svobodou spojené – například mít vlastní dům pro mě znamenalo bydlet svobodně a sám rozhodovat o tom, jak budu žít.

Vaše kariéra dnes dosáhla úrovně zemského ředitele. Co byla podle Vás ta klíčová schopnost nebo postoj, díky kterému jste se dokázal dlouhodobě posouvat?
Možná to není přesně schopnost, ale určitě obrovská zarputilost – neuhnout, jít svou cestou za svým cílem. I když ta cesta nemusela být vždy správná, vždy mi něco přinesla. Prostě vědět, kam jdu a co chci. Ostatně – zkuste dojít na vrchol hory, když ani nevíte, na kterou jdete.

Když se řekne „největší lekce“, kterou Vám profesní dráha zatím přinesla – co Vám jako první vytane na mysli?
Změna. Prošel jsem v životě několika změnami, pracovními i osobními, a tyto dvě roviny se prostě nedají oddělit. A že jsem těch lekcí zažil hodně. Žijeme jen jeden život, takže se mi těžko odděluje jedno od druhého. Největší pracovní lekcí pro mě byla změna a odchod ze stavební spořitelny do poradenské firmy. Byl to pořádný šok a pád mého „ega“, které si myslelo, že všechno umí a má přehled. Tehdy jsem si hodně uvědomil známé „vím, že nic nevím“.

Jak jste se v průběhu let proměnil jako lídr? V čem dnes vedete svůj tým jinak než před pěti nebo deseti lety?
Doufám, že se pořád měním k lepšímu . Co jsem se ale za ty roky v manažerské pozici opravdu naučil, je nebát se nastavovat pravidla a být důsledný. Už vím, že věci nejsou stálé, že život je neustále v pohybu. A kdykoli si začnu myslet, jak mi to jako lídrovi jde, objeví se něco, co mi připomene: „Vrať se nohama na zem.“

Ve světě financí se neustále něco mění. Co Vás osobně nutí neustrnout, ale zůstávat v pohybu? Co Vám pomáhá držet krok s vývojem?
Snažím se být pro svůj tým inspirativní, držet tempo s novými manažerskými metodami a technologiemi, prostě zůstat někde mezi mojí generací a generacemi, které dnes už pomalu končí abecedu . Pomáhá mi, že jsem stále v kontaktu s klienty a přivádím do firmy nové kolegy. Nová krev mě nenechá ustrnout – a to mě baví.

Letní kampaň Na vrchol ukazuje různé cesty úspěšných lídrů. Jaký byl ten Váš „vrcholový moment“ – a co byste za vrchol označil právě dnes?
V kariéře jsem zažil hodně postupů na různé pozice a vždy jsem si myslel, že až dosáhnu toho dalšího vrcholu, budu spokojený. Jenže člověk něčeho dosáhne a chce jít zase dál. Rozhlédne se, nadechne – a jde na další vrchol. Každý úspěch byl pro mě vrcholem, ale zjistil jsem, že „cesta je cíl“. Vrchol tedy nebyl samotný postup, ale ta cesta – vždy plná zážitků a adrenalinu. Díky tomu byla lepší a zábavnější.

Jaký princip nebo vnitřní pravidlo je pro Vás v práci natolik zásadní, že byste ho doporučil i těm, kdo jsou teprve na startu?
„Vím, kam jdu, a vím, co chci.“ Jděte si za svým a nenechte se odradit. Když se pro něco rozhodnete, běžte tvrdě za tím, ať si svět myslí, co chce.

A na závěr – kdybyste měl na chvíli úplně vypnout, kam byste zmizel a co byste tam dělal, aby Vás to dobilo?
Léto, žabky, kraťasy, partnerka, děti, vnoučata, hory, bicí a moje parta z kapely, ve které hraji. Místo asi nehraje roli – stačilo by, aby se všechno tohle sešlo v jeden čas na jednom místě.