Miroslavo, vzpomenete si na své úplné začátky v realitách? Co Vás tehdy do tohoto oboru přivedlo?
Popravdě, nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu živit jako realitní makléřka. Po mateřské jsem hledala novou práci a zaujala mě nabídka na pozici asistentky v realitní kanceláři CENTURY 21 Bonus Brno. Už během pohovoru si mě tehdejší jednatel, pan Miroslav Pokorný, trochu „proklepl“ a zmínil, že by ze mě mohla být makléřka. Já ale tehdy tu myšlenku dlouho odmítala. Měli jsme doma dvě malé děti, dům na hypotéku a manžel byl živnostník – představa, že bych se i já vrhla do nejistého světa OSVČ, mě popravdě dost děsila.

Začala jsem tedy jako podpora pro makléře, ale bylo to náročné – osmihodinová pracovní doba, vyzvedávání dětí ze školky… Nebylo to jednoduché. Nakonec mě pan Pokorný znovu oslovil s návrhem, ať si práci makléřky zkusím alespoň na částečný úvazek. A já kývla. Absolvovala jsem několik školení, vybrala si svého teamleadera a zjistila, že mi tenhle způsob práce vlastně skvěle sedí. Vyhovovalo mi, že si můžu organizovat čas podle sebe, po letech na mateřské mě bavilo být znovu mezi lidmi v terénu, a hlavně – zjistila jsem, že mě tahle práce naplňuje a že mi jde. A tak to celé začalo.

Bylo na startu něco, co Vás překvapilo, nebo co jste si představovala úplně jinak?
Já jsem do toho skočila tak trochu po hlavě! Vůbec jsem netušila, do čeho jdu – takže mě vlastně ani nic moc nemohlo překvapit. Ale jestli přece jen něco, tak to bylo množství otázek, zádrhelů a obav, které lidé při prodeji nemovitosti mají. Na začátku to nebyla procházka růžovým sadem, spíš taková zajímavá túra s překvapením za každou zatáčkou.

Co považujete za svůj doposud největší profesní milník?
Jednoznačně to bylo ROZHODNUTÍ opustit jistotu pravidelného příjmu na pozici asistentky a vydat se cestou realitní makléřky. Nebylo to snadné a měla jsem obavy – co když si na sebe nevydělám, co když nepřinesu domů peníze potřebné na hypotéku a běžný chod domácnosti? Byl to velký krok do neznáma, ale zároveň i velký krok k sobě. Měla jsem obrovskou oporu ve svém partnerovi a také ve svém šéfovi, který ve mně viděl potenciál, který já sama tehdy ještě neviděla.

Další zlomový okamžik přišel během období covidu. Hodně makléřů si tehdy stěžovalo, že se trh zastavil, ale já tomu odmítla uvěřit. Řekla jsem si, že potřeba bydlení nezmizela, jen se změnily podmínky. A tak ti, kteří se nechtěli vzdát snů o novém domově, skončili u mě. Právě díky tomu, že jsem se nevzdala, jsem v tom roce zaznamenala větší úspěch než kdy dřív a stala se 5. nejlepší makléřkou v celé síti CENTURY 21.

A poslední milník pro mě byl loňský rok, kdy jsem se stala jedničkou naší kanceláře CENTURY 21 Bonus Brno. Každý z těchto milníků pro mě ale nebyl jen o číslech nebo pozicích – byl hlavně o růstu, o překonávání strachu, o důvěře v sebe samu. Vědomí, že když jde člověk srdcem, úspěch si ho najde, i když si předtím někde trochu „zašel“ nebo se zdržel. A i když to někdy nebylo lehké, dnes vím, že právě tyhle chvíle mě formovaly nejvíc.

Kdy jste měla pocit, že jste opravdu „na vrcholu“ – a co jste si z toho odnesla?
Pocit, že jsem „na vrcholu“, pro mě není spojený s jedním konkrétním okamžikem nebo úspěchem. Je to spíš vědomí, které přichází s každým uzavřeným obchodem, kdy vidím radost a úlevu v očích klientů. Když mi někdo řekne, že díky naší spolupráci našel nový domov, nebo že by svoji nemovitost sám tak dobře neprodal. Tehdy vím, že má práce má smysl – a to je pro mě ten skutečný vrchol.

Tyto zpětné vazby si ukládám na svůj web a občas se k nim vracím. Připomínají mi, proč tu práci dělám. Pomáhají mi i v časech, kdy se něco zkomplikuje nebo se případ nevyvíjí podle plánu. V těch chvílích si je znovu přečtu a připomenu si, že každý příběh má svůj čas, svůj rytmus, a že důvěra, kterou mi lidé dávají, není samozřejmá, ale velmi vzácná.

Na osobní rovině prožívám pocit „na vrcholu“ téměř každý den. Pečuji o své tělo, mysl i duši a vnímám, jak je důležité, aby byly v rovnováze. Jsem vděčná za to, co mám, kým jsem, i za to, co teprve přichází. A možná právě pocit vděčnosti je tím největším VRCHOLEM.

Jaký přístup ke klientům je pro Vás klíčový? Máte nějakou filozofii nebo zásadu, které se držíte?
Mým klíčovým přístupem ke klientům je autenticita – být sama sebou. Nesnažím se hrát roli „dokonalé makléřky“, ale přistupuji ke každému člověku jako k jedinečné bytosti s vlastním příběhem, obavami i nadějemi. Mojí zásadou je vytvářet prostor, kde se lidé cítí bezpečně, kde vědí, že jejich potřeby jsou vnímány a respektovány. Nejde jen o prodej nebo koupi nemovitosti – jde o životní změnu, a tu je třeba citlivě vnímat.

V referencích mí klienti často zmiňují lidskost, profesionalitu a ochotu. Je to schopnost naslouchat, být přítomná a nabídnout podporu nejen odbornou, ale i lidskou.

Mojí vnitřní oporou je jednoduchá, ale hluboká věta: „Všechno se děje tak, jak má.“ Je to přijetí, vědomí, že každý krok, i ten nepříjemný, nás někam vede. Někdy je těžké tomu opravdu věřit, hlavně když věci nejdou podle plánu nebo když se do cesty postaví nečekané překážky. Ale právě v těch chvílích se učíme nejvíc.

Jak podle Vás vypadá „úspěšný makléř“ – a co je za tím, co lidé zvenčí často nevidí?
Představa „úspěšného makléře“ bývá různá. Někdo si pod tím představí člověka v obleku, s telefonem u ucha, který nestíhá oběd, protože jede z jedné schůzky na druhou. Luxusní auto, vysoké příjmy, horní příčky žebříčku. Pro mě má úspěch jinou podobu. Úspěšný makléř je pro mě ten, kdo je vnitřně spokojený, zná svou hodnotu, ale neztratil pokoru. Svou prací pomáhá druhým, aniž by potřeboval poutat pozornost. Ten, ke kterému se klienti po letech vrací a doporučují ho rodině i přátelům – ne proto, že má reklamu na billboardu, ale proto, že se s ním cítili se svou nemovitostí bezpečně a pochopení.

To, co lidé zvenčí často nevidí, je náročnost téhle profese. I já jsem si kdysi myslela, že makléř je jen ten, kdo otevře dveře a pak si vezme provizi. Dnes respektuji názor těch, kdo to vidí podobně – jen nevědí, co všechno je za tím.

Neví, kolik hodin zabere každé jednání, kolik telefonátů, dokumentů, právních detailů, hlídání termínů, aby byli klienti chráněni před sankcemi. Nevidí čas, kdy propojujeme lidi, kteří spolu často ani nechtějí komunikovat. Nevidí množství emocí, které nás realitní případy učí zvládat – obavy, nejistoty, očekávání. Ani víkendy, kdy odpovídáme na zprávy a řešíme naléhavé situace. Ani ten neustálý proces učení o právu, daních, oceňování nemovitostí.

A i když jsem dnes už osmým rokem na této cestě a zažila jsem nespočet příběhů, vím, že nemám odpověď na všechno. Úspěch pro mě není konečný stav. Je to cesta. A já jsem vděčná, že po ní mohu jít – díky jednomu velkému rozhodnutí a překonání strachu.

A na závěr – máte nějaký osobní nebo profesní vrchol, kterého byste chtěla ještě dosáhnout?
Mým profesním vrcholem a přáním je, aby každý klient, který se se mnou setká na realitním trhu, odcházel s pocitem, že byl pochopený a že ve mně má důvěru. Vím ale, že ne každý bude vždy spokojený. Dala jsem si hodně práce s tím pochopit, že někdy můžu udělat maximum a přesto výsledek nebude podle očekávání druhých. Takoví lidé nás mají něco naučit. A někteří možná ani nechtějí být spokojení – ne proto, že bychom selhali my. I to je součást cesty, kterou dnes umím přijmout s větším pochopením a menším tlakem na sebe samu.

A osobní vrchol? Pro mě není o tom „něčeho dosáhnout“, ale o tom, jak se cítím každý den. O prožitku, osobnostním růstu, o odbourávání strachů a vystupování z komfortní zóny. Naučit se BÝT v přítomném okamžiku. Přijmout sebe samu i se slabými stránkami. Méně poslouchat hlas ega a více hlas srdce. Ten největší vrchol totiž není na hoře, i když bych se na nějaký zase ráda podívala, ale hluboko v nás. A když k němu dojdu, poznám to podle vnitřního klidu, ne podle vnějšího uznání.